V zimním období chutnají nejlépe vydatné, teplé pokrmy a samozřejmé i sladké pochoutky. Chtěli bychom Vám ukázat, že tyto laskominy mohou být nejen chutné, ale i zdravé.
Pomeranče
Lehce nakyslý plod má největší sezonu právěv zimních měsících. Pomeranče patří po jablcích a banánech k nejoblíbenějšímu ovoci. Žádný div! Nejen že skvěle chutnají, ale dávají nám i extra-porci vitamínů a druhotných rostlinných látek.
Pomeranče pocházejí z Asie, konkrétně z Číny, a říkalo se jim „čínská jablka“. V Evropě jsou známy až od 15. století. Pokud chcete využít z pomerančů vše, např. i kůru, pak Vám doporučujeme volit bio pomeranče.
Tip na přípravu: vychutnat si je čerstvé nebo v čerstvě vymačkané šťávě.
Koření
Dříve byly hřebíček, skořice a anýz vzácné a žádané. Nic tak nemáme spojeno se zimou a vánocemi jako právě vůně těchto koření. Jejich éterické oleje a druhotné rostlinné látky přispívají nejen k našemu tělesnému a duševnímu blahu, ale jsou i zdravé. Neměli bychom to ale přehánět s jejich množstvím.
Červené hlávkové zelí
Červené hlávkové zelí je typická zimní zelenina. Za tmavě červenou, modrou až fialovou barvu hlávkového zelí mohou antokyany, sekundární rostlinné látky, které mají antioxidační účinky. Zda bude hlávkové zelí zbarveno spíš domodra či dočervena, o tom rozhoduje hodnota pH dané půdy, kde se zelí pěstuje. Čím je půda kyselejší, tím je zelí červenější. Naopak čím je půda zásaditější, tím je zelí modřejší. Když při vaření přidáme k zelí ocet, pak se zabarví taktéž dočervena.
Pokud bychom se dnes ptali, jakou má zelí vlastně barvu, možná by mnozí souhlasně řekli, že „fialovou“ nebo „lila“. V době středověku pojem „lila“ ještě vůbec neexistoval. Věci buď byly červené, nebo modré. Slovo „lila“ pochází z arabského světa a k nám přišlo až v 18. století – v té době mělo hlávkové zelí již název bílé či červené a nebylo přejmenováno na fialové.
Kromě antokyanů obsahuje červené zelí také hodně železa, vitamínu C, hořčičný olej a je bohaté na vlákninu.
Tip na přípravu: vařené či syrové červené zelí smícháme klasicky s jablky a hřebíčkem a podáváme jako salát (když použijeme syrové zelí, pak bude obsahovat hodně vitamínu C).
Cibule
Je jedno jestli červená, žlutá (kuchyňská) nebo bílá – cibule patří do každého pořádného jídla ať ve středozemní, asijské či české kuchyni. Cibulovitá zelenina z čeledi česnekovitých neudělá jen pomyslnou chuťovou tečku v každém pokrmu, ale je i velmi zdravá. Právě v červené cibuli je obsaženo mnoho antioxidantů a druhotných rostlinných látek jako např. sulfidy, antokyany a kvercetin.
Při krájení cibule se často stává, že slzíme. Cibule totiž absorbuje z půdy síru. Když cibuli rozřízneme, narušíme buňky, které obsahují enzymy. Tyto enzymy v reakci se sírou vytvoří kyselinu sulfonovou. Ta se následně uvolní ve formě plynu se složitým názvem syn-propanethial-S-oxid a vzduchem putuje k našim očím a nosu. Když přijde do kontaktu s nervovými vláky v rohovce, tělo se jich snaží zbavit tím, že je vyplaví. Je to sice neškodné, ale někdy pěkně otravné. Proto bylo vymyšleno mnoho domácích pomocníčků a triků, jak se tomuto slzení vyvarovat. Takže můžete mít třeba lžíci v ústech nebo potápěčské brýle. Nicméně faktem je, že čím máte ostřejší nůž, tím méně dráždivého plynu se vytvoří.
Tip na přípravu: cibulačka nebo cibulový koláč
Husa
Husí pečeně ještě stále patří k oblíbeným vánočním pokrmům. Buď se peče na svatého Martina nebo na Štědrý den. Poptávka po husách v posledních letech stoupá. Co ale mnoho spotřebitelů něví, že většina snědených hus pochází z intenzivních velkochovů v Polsku nebo Maďarsku. Bohužel se jim v jejich krátkém životě asi kolem 16. týdne zaživa dere prachové peří, které se dále využívá v textilním průmyslu na výrobu bund a polštářů.
Kdo nechce podporovat tento způsob chovu a přesto se nechce vzdát husí pečeně, měl by se ve svém okolí obrátit na ekologické a regionální chovatele. Sice je pak nutné objednat si husu v předstihu několika dnů až týdnů a i cena bude o něco vyšší, přesto se to vyplatí. Ani při návštěvě rastaurace nemějte žádné iluze. Pokud se totiž restaurace explicitně nechlubí pokrmy z ekologických chovů nebo od regionálních výrobců, pak jistě neservírují husu z šetrného chovu drůbeže.
Vlašské ořechy
Teprve až po deseti letech začne ořešák plodit. Pak své majitele každý rok obdaruje nejméně 40 kg ořechů. Ořechy, které se mohou sbírat až do prosince, je dobré uskladnit na suchém, chladném a na dobře provzdušněném místě.
Vlašské ořechy jako optimálním „krmením“ pro mozek. Zásobují nás esenciálními mastnými kyselinami, vitamíny a mnohými minerálními látkami. Ořechy rovněž pocházejí z Asie a už v mladší době kamenné byly žádaným zdrojem energie. U Římanů byl vlašský ořech považován za královskou peckovici a byl uctíván jako symbol plodnosti a erotiky. Vztah k erotice má i jeho název, který je odvozen z tvaru ořechů. Rodový název vznikl spojením dvou slov „glan““ a „Jovis“. V překladu to znamená Jupiterův žalud. Druhové jméno „regia“ znamená královský. Odráží tak úctu, kterou tehdy lidé k ořechům chovali.
Datle
Datle, jak je známe, se většinou prodívají sušené a někdy i bez jader. Jsou to vlastně plody samčí datlové palmy. Ta rodí první plody až po třiceti letech, proto jsou tyto stromy tak ceněné. I přes jejich vysoký obsah cukru jsou datle zdravým občerstvením, protože v sobě obsahují hodně vlákniny. Proto se také nazývají „chlebem pouště“. Doba sklizně je v září až lednu. V zimním období lze tedy koupit čerstvě sklizené plody. Čerstvé datle bychom měli nejlépe uchovávat v lednici a sníst je v průběhu několika dnů. Sušené plody vydrží i několik měsíců či po celý rok.
A jak chutná zima Vám?